Cyklák s 8. C a Hrabalem

Během cyklokurzu jsme kraj Bohumila Hrabala projeli křížem krážem. Nasáli jsme vůni chmelu v nymburském pivovaru a vyfotili se před slavnou hájenkou. My ale dilema s šípkovou, nebo se zelím řešit nemuseli...
Pokud se chcete o našem cykláku dozvědět ještě nějakou pikantnost, přečtěte si následující příspěvek od Amálie Líbalové. Vřele doporučuji.

Z pohledu stále poslední Amálky

Po příjezdu na vlakové nádraží jsme začali nakládat naše zavazadla do školního auta. I když se mi chvílemi zdálo, že víc než nakládání se všichni věnovali naší malé návštěvě Vráťovi, malému synovi pana učitele Suchánka. Ten si obzvlášť oblíbil spolužačku Izu. Vráťa nás ale po naložení kol opustil a jel ke své babičce.

Cesta vlakem do Nymburku byla překvapivě klidná, ale zato cesta z nádraží do kempu se zastávkou v pivovaru byla něco. Z celého cykláku to byla ta nejzmatenější jízda na kole. Nikdo kromě pana učitele Suchánka nevěděl, kam jedeme a jak dlouho to bude trvat. Všichni, co se mnou jeli vzadu, si stěžovali, že je strašně bolí nohy, záda a kdo ví co ještě. Což vlastně i chápu, byla jsem na tom stejně. Ale prohlídka pivovaru za to stála, bylo to opravdu super. Myslím, že se nejvíc líbila klukům. Jak jinak… Po postěžování si, že na kolo se nikomu kromě naší třídní cyklistky Niky nechce, jsme dojeli na náměstí, na které jsme se v průběhu cykláku ještě vrátili. Polní cyklostezka, která vedla na místo, se zdála nekonečná, ale nakonec jsme dojeli do kempu, který byl mimochodem krásný. Postavili jsme stany a objednali pizzu, přičemž samozřejmě proběhla  hádka o tom, jestli ananas na pizzu patří, nebo ne.

V úterý jsme vyrazili na výjezd, při kterém všechny učitel varoval, že nás čeká "malý" kopeček, z kterého se nakonec vyklubal sakra velký a prudký kopec, který jsem jen tak tak vyšlapala. Ale byla jsem na tom pořád o trochu lépe než Naty Majurníková,  která vypadala, že každou chvíli zkolabuje. Na kopci na nás čekalo překvapení v podobě Kazmova projektu, který Niky neustále provokativně pouštěla. Pak ovšem nastalo peklo v podobě písčité polní cesty, na které děti padaly jako švestky. Naštěstí se nikdo nezranil. Až na Elišku, která je svými kuriozními zraněními známá. Hned po návratu do kempu jsme se šli vykoupat do jezera společně s kachnami a nutrií. Super byla cesta na večeři, tu znal jen pan Suchánek, který zrovna musel odjet, a paní učitelka a pan ředitel neměli vůbec tušení kam jet. Proto jsme si udělali menší šestikilometrovkou zajížďku do Kostomlat. Problém ale byl v tom, že jsme měli dojet do Kostomlátek. Nakonec jsme ale úspěšně dorazili do restaurace a báječně se navečeřeli. 

Ve středu jsme jeli pro změnu po druhé straně řeky. Zastavili jsme se v Kersku u pramene a u pivnice Hájenka, což dětem nic moc neříkalo, ale aspoň učitelé zavzpomínali na film Slavnosti sněženek. Pak už jsme se jen naobědvali v Nymburku a jeli zase do kempu.

Následující den jsme se podívali do krásného muzea motorek a kol v Čelákovicích. Pak už jsme jen projeli Lysou nad Labem a zpátky do kempu.

A najednou tu byl poslední den. Ráno jsme se naposledy nasnídali, sbalili stany a naložili kola. Pěšky jsme vyrazili do středověké vesnice, kde jsme si vyzkoušeli různá řemesla. To mě osobně bavilo nejvíc. Pak jsme došli na vlakovou zastávku, kde jsme se od postaršího muže, který byl očividně dost mimo,  dozvěděli, že mezi "fuck you" a "fakt jo" není takový rozdíl. Pak konečně přijel vlak, s kamarádkami jsme si povídaly o tom, co nás bavilo nejvíc a po čem se nám bude stýskat. Pro mě to třeba byly společné večery, pro jiné výlety, ale všichni jsme se shodli na jednom, že to byl ten nejlepší týden se třídou, který jsme kdy zažili, a že na něj budeme dlouho vzpomínat.